Ahoj, já děkuji za zájem o rozhovor se mnou. O tom, že potřebuji kvalitní nůž, jsem díky předešlým zkušenostem z Amazonie věděl. A proč nůž z tvé dílny?

Pragmaticky – výborný poměr materiálů, ceny a osobitého přístupu. Osobně – po asi 2 hodinovém úvodním telefonátu, v němž jsi mi popisoval proč je lepší ten a ne jiný materiál, tvar nože pro náročné podmínky díky zkušenosti předešlých

uživatelů, střenka ze specifického stromu s ohledem na klimatické podmínky a ostatní věci pro mě do té doby neznámé, věděl jsem, že jsem se obrátil na toho pravého.

  Pro mě ideální spojení nožíře, kterému spolupracuje hlava, srdce i ruce jako boží trojice. 

 

 

  Samozřejmě rizika jsou všude. V Amazonii takřka na každém kroku. A nemusí být ani tak velká jako anakonda či jaguár. Stačí pouze špatný krok do hnízda mravenců Paraponera clavata (největší mravenec s jedovým žihadlem)

a pro slabého jedince může tento počin znamenat i nepěknou smrt. Místní zvyklí na agresivní útoky přirovnávají bolest k bolesti způsobenou kulkou (bullet ant).

  Tito mravenci pro nás jako pro „gringos“ znamenají riziko. Pro místní jsou naopak požehnáním a příležitostí jak projít zkouškou transformace z chlapce ve válečníka. Ano v Amazonii se opravdu dokáží ztratit i celé skupiny. Vdnešní době se musíte v

 nejbližší indiánské vesničce zaregistrovat- napsat jméno a číslo pasu. Jedině tak se dá dohledat, kdese daný jedinec naposledy nacházel a kde tak končí jeho stopa. Kolikrát se stalo, že byli obviněni přímo místní ze zabití i celé skupiny lidí pro peníze či     vybavení. Džungle je rozlehlá a pátrat tam po někom bez bližších specifikací je velmi těžký úkol. Dalo by se to přirovnat k jednomu výroku z české pohádky: „Co jednou peklo schvátí, to už nikdy nenavrátí“. Neberte to jako návod, ale jestli se chcete někoho zbavit, stačí se sním vydatpo jednom z přítoků Amazonky, lehce ho poranit a vystrčit z kánoe. Piraně se jako tichý komplic postarají o zbytek.

Měl jsem možnost vidět,jak se popár kapkách mé krve kapajícído řeky doslova „vaří“ voda. Taktéž jsem měl možnost díky nepřízni počasí (vydatným dešťům) nucen přebýt v džungli naprosto sám, bez ohně jen s kokou, nožem a pončem proti dešti. Návrat zpět do civilizace mi zkomplikovala řeka, kterou jsem musel 16x přebrodit. Nicméně po pár hodinách deště se klidná říčka změnila v zuřivou bestii posunující balvany, unášející stromy a kusy zeminy. A mohu Vám říci, že přespat sám v

deštném pralese promočený na kost, bez ohně a signálu, není jako trempovat někde v Brdech. Tam si bobříka za odvahu opravdu zasloužíte ☺. Usínal jsem s drkotajícími zuby za neskutečné symfonie, co prales vydával. Tam jsem se k noži upnul jako kojenec k ňadru. Při návratu na mě koukali jako na zjevení. Očekávali spíše, že se zaseknu někde níže po řece u břehu plavající břichem dolu. Z té lokality se pár odvážlivců již nevrátilo.

   To bylo v roce 2009, kdy jsem zamířil do Peru na svoji první výpravu. Původní plán byl pobývat v dané lokalitě 3 měsíce. Bohužel neumím poručit „větru a dešti“ a tak jsem byl díky dlouhotrvajícím lijákům donucen zůstat půl roku. Vdnešní době jsou indiáni především mestického charakteru. Již málo jich chce žít nekontaktovaných. Tyto komunity většinou vyhledávají kontakt jen v případě nejvyšší nouze – např. při epidemii, se kterou si neumí poradit.

K prototypu klasické indiánské vesnici dojedete velmi často výletní lodí. Strojník před zakotvením udělá sjednaný signál – zatroubí a hned se k lodi seběhne půl vesnice nastrojených a pomalovaných lidí, jež zahrají nějaké to „divadlo“ pro návštěvníky.

Po představení je očekávána odměna – a nečekají korálky či zrcátka, ale tvrdou měnu. Takže zatleskáte, zaplatíte a odjíždíte s pocitem, že jste „viděl“ pravé indiány. Po odplutí lodi se tito „indiáni“ zase zpátky oblečou do městských věcí a jdou si

lehnout s lahví piva k televizi – to je realita. Ale samozřejmě se dá dostat i k osadám, jež jsou od civilizace odříznuty a jejich život je takový jaký má v indiánské vesnici být. Tam se doposud uchovávají tamní zvyky a legendy. Vědění o

tom jak rozeznat stopy zvířat, jak umíchat jedy pro lov, jakou rostlinu utrhnout a nanést na ránu když si způsobíte úraz v pralese, i to jaké byliny užívat při problémech s početím potomka. Nicméně mladí dnes nechtějí žít po vzoru svých rodičů a chtějí poznávat svět. Stěhují se a místní tradice tak upadají. Civilizace je v těchto případech bohužel spíše virus nežli lék. Mladí podléhají drogám, alkoholu a jiným městským lákadlům. Častokrát se „domů“ již nikdy nevrátí.

 

 

Zážitků je spousta. Nejzajímavější byl pro mě rituál s Ayahuaskou. Jedná se o směs bylin, jež šaman vaří celý den. Její škála účinků je neomezena. Po vypití „panáka“ této hořké tekutiny vás šaman za směsi zvuků chřestidel a zpěvů

provází po vaší cestě a vy se díky „vizím“ dostanete do jiného světa. Indiáni tento rituál praktikují, aby je ayahuaska vyléčila z nemocí, ukázala jim budoucnost, naučila je mluvit s říší rostlin, lovce naučila novým dovednostem jak lépe lovit atd.

 Já jsem se během rituálu měnil v jaguára. Bylo to velmi intenzivní a opravdu jsem se cítil jako tento predátor. Mělo mě to naučit tomu, jak jako šelma jednat. A zejména jsem pochopil to, že kdo chce být jako šelma, musí se naučit jak vyprázdnit

svoji mysl. Jaguár, který se připravuje na lov, na nic jiného nemyslí. Má ve hledáčku pouze svoji kořist. To je celkem užitečný poznatek. Rozhodně vám neprospěje dělat více věci najednou. To se pak dostáváte do situace, kdy vidíte ženu řídící auto

velikosti tanku, ve kterém se odehrává malá tragikomedie. Hlavní umělkyně si snaží nalakovat nehty, odklepnout si popel z cigarety jen za pomocí rtů, zapít to hrnkem horké kávy a do telefonu přilepeného k uchu sdělit své kamarádce jak bylo na kurzu jógy ☺ (nic proti ženám, jen častý model v Pražské dopravě).

 

S ideálním nožem bys měl umět rozdělat oheň, nasekat dřevo (i o průměru malého stromu), nařezat pirani, naporcovat ulovené opice a vyrobit si zněj kopí. Co se týká parametrů ideální rozměry má ten můj od tebe. Jediné doporučení je dělat v

těchto případech pouzdra na horizontální nošení. Díky přesunům na kánoích či v místních „pohybovadlech“ bylo nošení u nohy trochu komplikované.

 

  Záleží na tom, zda je člověk úplně sám, či je v blízkosti nějaké vesnice. V případě „vlka samotáře“ je důležité dobře se v místě orientovat a cestu si značit – neztratit se. Pravidlo č. 1 je mít v blízkosti stále zdroj pitné vody. Všeobecně v tropech a subtropech je nejdůležitější hydratace. Vpralese je možnost vpřípadě znalosti dostat vodu z přírody různými způsoby. Indiáni vědí, jaké rostliny mohou „podojit“ jak já říkám. Doslova z nich vytéká voda podobná mléku. Mimo jiné je v ní obsažené i vysoké procento vitamínů a minerálů. K získání pitné vody se mi osvědčila nádoba s filtrem pro možnost využití vody z jakéhokoliv zdroje. V případě nejvyšší nutnosti filtr přefiltruje i moč. Co se týká stravování, člověk si bere základní potraviny

– pečivo, ovoce, zeleninu, rýži. Maso si můžete v případě šikovnosti a znalosti místních druhů dodat sami. Nejlepší jsou ryby a opice. Pro nocování je důležitý oheň. Zajištuje vaši psychickou pohodu, slo uží jako důležitý prvek pro vaření, sušení oblečení a ochranu před predátory. Taktéž doporučuji mít sebou např. paracord upletený na náramku. Ideálně tak 15m k vytvoření přístřešku a samozřejmě moskytiéru.

 

 

  Stanovil jsem si za cíl prozkoumat část Amazonie, kam se moc lidí nedostane. Snažil jsem se spřátelit s místními indiány a pochopit jejich zvyky a spojení s přírodou. Naučit se místní jazyk v oblasti, kde jsem se pohyboval. Jedna z věcí co vás s

nimi sblíží nejvíce je i těch pár slov co se naučíte, abyste se s nimi domluvili. Samozřejmě je v dnešní době trochu hazard jít do pralesa a prozkoumávat ho sám s ohledem na místní lidi, nebezpečná zvířata, nepřízeň počasí ect.

 Ale nic se nevyrovná pocitu, když se na cestu vypravíte a zvládnete ji. Vrátíte se živí a s kupou zážitků. Ano cíl cesty jsem si splnil – vrátil jsem se živý.

 

 

  Každý rok se snažím se do Amazonie vrátit a zatím se mi to od roku 2009 daří. Vždy je něco nového co objevovat, čemu se přiučit, jak se zdokonalit nebo jak si víc vážit toho co máme tady u nás. Jako milovník přírody se mi podařilo zakoupit i část pralesa, ve kterém bych chtěl zrealizovat plán, jež mám již od roku 2009. Tudíž i tento krok mě jemně dokopne k tomu , abych se do těchto končin vrátil.

 

 

  Cestoval jsem po Peru až k hranicím s Brazílií, ale v samotné Brazílii jsem nebyl. Zákony těchto dvou zemí jsou v případě nošení zbraní odlišné. Já jsem si byl jist, že v Peru s nožem problém mít nebudu. Byl jsem s ním i na letišti v Pucallpě a pohyboval se s ním v letištní hale. Policie mi nic neřekla, i když jsem si říkal, že je to možná na hraně. Více jsem měl problém nože převézt. Zejména v Německu i přesto, že jsem je měl v zavazadle k odbavení.

  Policie si mě zavolala, nechala mi batoh oskenovat a musel jsem nůž vyndat a obhajovat proč si ho vezu, co s ním mám v plánu a podobně. Kdybych měl v zavazadle motýlka tak mi ho dle jejich slov zabaví. To mě zaskočilo. Tudíž doporučím

při každém výletu do těchto zemí zjistit situaci, aby se nestalo že vám někdo na nějakém letišti vašeho mazlíka sebere.

 

 

  Chápu, že v těchto zemích je v poslední době dost „horko“ a snaží se předcházet problémům. Na druhou stranu nůž je s člověkem od jeho počátků kdy se naučil zpracovávat různé druhy materiálů – kámen, kov atd. Kdyby mi chtěli odejmout právo nosit nůž asi bych reagoval jako pes, jež je zvyklý na svobodu a vy byste ho přivázali ke kůlu. Nůž je mojí součástí. Kdybych si ho zapomněl ráno vzít, byl bych dost nevrlý☺  Ale na tohoto přítele nezapomínám a má své četné místo vedle klíčů a

peněženky.